"Když jsem letos v Paleochoře přistoupil naposled k moři, abych se s ním rozloučil, přišel jsem k němu s předsevzetím, že tentokrát si ho zapamatuju. Odhodlaný se maximálně soustředit na jeho obraz, lapal jsem zrakem po zpěněném okraji, který jakoby byl metaforou prchavosti. Každá z miliardy bublinek které se objevily a okamžitě pukly, jakoby se vysmívala mému chabému postřehu. Pěnou se se moře smálo mým ubohým smyslům. Ta slast se kterou vzduch se pojí s vodou, aby pak společně unikly jakémukoliv svědectví, to mne rozplakalo. Jen z jednoho oka jedna slza, ne z lítosti že musíme odejít, ale z lítosti že moře si nelze pamatovat." [Taka Tuka, 2016]
