Kréta 2021

Letos se nám s Janim podařilo udělat hodně fotek. Což v těch předchozích letech ještě nešlo, protože Charisek potřeboval naši pozornost. Bylo pro nás přirozené více fotit naše společné chvíle, rodinu. A tak jsem byla jsem zvědavá, jak to bude letos. Já měla v hlavě pár obrazů a témat, které jsem chtěla ztvárnit. A taky jsem se těšila na naši společnou práci s Janim. Když fotíme, umíme se zkoncetrovat a soustředit. Známe se. Když fotíme, vnímám krajinu, splývám s ní. Chari je opodál. Bylo úžasné pozorovat, jak se v době, kdy jsme fotili, kreativně vyjadřoval i on. Po svém. Hrou. Zkoumáním. Lezením. Zuby mu ve vodě večer drkotaly, ale potřeboval dodělat svou "práci" s pískem. Pak fotíme další sérii, na jiné pláži a najednou ho vidím na docela vysokých kamenech. Našel si cestu, jak tam vyšplhat. Pak si tam nahoře sedne a hledí na moře. Na chvíli je ve svém tichu. Jiný den huláká a radostně skáče v soutěsce. Učíme se nerušit, když tvoříme. Abychom se pak mohli setkat a se zájmem pozorovat své výtvory.

Krásné vzpomínky.

Můj muž fotí živelně, a vždy uctivě, s velkým respektem. Dává svobodu té divokosti, kterou s Charim oplýváme. Umí zachytit naši citlivost. Umí vidět přírodu tak, jak je, aniž by bylo potřeba ji měnit.

Photo: Taka Tuka photo

Přirozenou zastávkou na cestě z Anidri přes Prodromi do Sougie je místo téměř na vrcholcích u modrobílého kostelíku. Od něj se vine od improvizované branky z armatur krásná cesta s trvalým výhledem na Bílé hory, lemovaná silnými borovicemi. Vichr padá z Bílých hor zprudka a do nebe běží po hřbetech těchto borovic.
Ty šumí a chrastí. Poslední generace šišek, zelenavě hnědých, je pevná jak kameň. Druhá, nejnádherněji hnědá, chystá se pustit semena a poodhaluje jejich křidélka ale stále je mateřsky drží. Nejstarší generace šedivá, chrastí ve větru třením se o tuhé jehlice. Povrch cesty je pevný a má popelavou barvu. V zákrutách je navečer stín, za zatáčkou plné světlo a teplo. Kráčím silou přes lýtka. Dýchám nosem zprůchodnělým mořem vůni borovic.
A vnímám milovanou krajinu srdcem zprůchodnělým krásou.
[Taka Tuka]

Návrat k psaní

Mám ráda čas k usebrání. Sednout si na náš balkón a pozorovat život okolo kaštanu. Je úžasný. Velký, mohutný, poskytuje nám stín, když jsme s Charim na zahradě, a také dvěma hřivnáčum, kteří v jeho větvích bydlí. Ráda pozoruji život přírody.

Sedím na kameni, polonahá, a mám radost a cítím vášeň, když mohutná masa vody třískne do kamene a skalisek, vlnky se pak něžně rozlijí okolo dalších kamenů a některá z nich svůdně olízne mou nohu. Chci se vrátit k psaní a podělit se s Tebou o krásu, kterou vidím, o tanec, který miluji, o ticho a klid, který vyživuje moje tělo a dává mému životu radost a vitalitu.

Tak vítej zpět!